Felix Magicis volume I, kapitola I.

15. března 2014 v 19:56 | Aziz |  Felix Magicis vol. I
Název: Ať je to tedy...
Pokračování: první kapitola první části. Takže ano.
Páry: zatím žádné; později Sherlock Holmes/John Watson, Mycroft Holmes/Greg Lestrade, Jim Moriarty/Sebastian Moran
Varování: prozatím žádné, nicméně je to Potter!lock AU, takže kdo nerad, nečíst. Dál se Johnlock objeví asi až po delší době, takže... to.
Shrnutí: Johnova první cesta do Bradavic a následné rozřazování do kolejí strávené s... podivným klukem.
Poznámka: Slibovaný kapitolový AU je tady! Já to tak dlouho chtěla napsat! :D Tak mi pak řekněte, jak se líbí, a jestli to stojí za pokráčko. :)




John se zhluboka nadechnul. Bylo to tady.
Stál na vlakovém nádraží King's Cross, po levici nástupiště devět, po pravici nástupiště číslo deset. Za ním stáli jeho matka a otec, oči se lesknoucí slzami, že jejich chlapec odjíždí na dlouho pryč. John to všechno moc nevnímal; stále zíral před sebe, na stěnu cihlového sloupu, do míst, kde před chvilkou zmizela jeho sestra a její kufry. Co když se vybourám? Bylo jediné, na co mohl myslet.

"Tak do toho, zlatíčko," pobídla ho jeho matka. Další hluboký nádech, pak se John rozběhl proti sloupu a mířil přesně mezi nástupiště devět a nástupiště deset.
Čekal náraz, místo toho se ocitl na dalším vlakovém nástupišti, tentokrát s označením 9 ¾. Nemohl tomu uvěřit. Snil o tom od té doby, co mu sestra vyprávěla, kde studuje. A teď, teď tu stál, a za chvíli odjede do své vysněné školy. Do školy čar a kouzel v Bradavicích.
Moc dlouho se nerozhlížel, vyrušila ho píšťala vlaku a jeho rodiče, kteří vyšli ze zdi za ním.
"Pojď broučku, za chvilku odjíždí,"
usmála se jeho matka, vzala ho za ručku a vedla ho k vlaku.


Dlouho netrvalo a vlak se pomalu začal rozjíždět. John chvilku stál v chodbičce a společně s dalšími dětmi mával svým rodičům. Potom už ale vlak nádraží opustil a nejmladší z Watsonů se vydal najít volné kupé. Nechtěl jít za sestrou - určitě by tam byly samé holky a on jediný kluk. Navíc, musel se podívat, s kým bude sdílet třídy.

A tak po chvíli klepání, nakukování a ptaní se, zda by nevadilo, kdyby si sednul, narazil na prázdný box. Tedy, ne tak docela prázdný, jak si uvědomil, když otevřel; na jednom sedadle seděl klučina zhruba jeho věku, s kudrnatými vlasy barvy havraní černě, a pozoroval ubíhající krajinu, ovšem jakmile se dveře otevřely, rychle stočil pohled k nově příchozímu a pozorně se na něj zadíval. Johnovi ten pohled byl nepříjemný, měl pocit, jako by se chlapec koukal až na samé dno jeho duše.

"Omlouvám se, nebude vadit, když si sem sednu?" probral se po chvíli John.
"Uvidíme," odpověděl chlapec.
Takováto neurčitá odpověď byla pro Johna nepoužitelná. Když ale jeho spolucestující nic nenamítal, sedl si naproti němu.

"Já jsem-" chtěl se John představit, ale chlapec ho zadržel rukou, kterou ve znamení stop pozvednul. "John Watson, že? Já jsem Sherlock. Sherlock Holmes." Na klukově tváři se na chvíli mihlo něco, co mohlo zdárně připomínat úsměv.
"Jak jsi-" John, úplně ohromen, se snažil položit otázku, nicméně mu v tom znovu zabránilo kudrnáčovo gesto.
"Odhad, nicméně trefa. Na kufru máš jmenovku J. Watson. Zkusil jsem tedy jedno z nejrozšířenějších jmen na J." Vysvětlil chlapec, jako by to byla jednoduchá matematika.
"Já mám taky na škole sourozence," dodal po chvíli kluk.
"To jsi zase zjistil jak?" Zeptal se John. Tenhle klučina se mu zdál nesmírně zajímavý.
"Tvé náčiní," kývl Sherlock k cínovému kotlíku, který se už Johnovi nevešel do kufru, "není nové, ale nemůže být starší než rok, dva. Proto jsem vyřadil možnost, že jsi jej zdědil po rodičích." Objasnil další ze svých úvah kudrnáč, nicméně tím neskončil. "Tví rodiče jsou mudlové, že? Kouzelníci by si nechali své kotlíky pro děti, ale ty ho máš po bratrovi. Lektvary mu moc nešly, že? Nebo je alespoň neměl rád."

John byl opravdu ohromen. V životě nikdy nic podobného neviděl. "Jak můžeš vědět, že mám bratra a že mu nejdou lektvary?" To, že má místo bratra sestru, zanedbal. Drobný detail, nic víc.
"Kotlík je… promáčklý na pár místech, nebylo s ním dobře zacházeno. Když ty nemáš rád nějaký předmět, taky se pečlivě nestaráš o učebnice na něj. A ohledně bratra, na kotlíku je vyryto jméno. Už je hůře čitelné, ale většina písmen ještě není smazaná. Bratr se jmenuje Harry, že?"

Chlapec už se nadechoval k další palbě navlas přesných faktů, když se John už konečně vzpamatoval. "Dost," řekl a kluk se okamžitě opřel o polstrování sedadla.
"To bylo úžasné," uznat po chvíli John. Chlapec se ušklíbl a dokonce i krátce zasmál.
"Co?"
"Tohle obvykle lidi neříkají."
"A co říkají?" zajímal se John.
"Jdi do háje," pousmál se chlapec. John se musel zasmát.

"Nějaké chyby?" Otázal se Sherlock, když se John dosmál.
"Ne," zavrtěl halvou John a kudrnáčův koutek vystřelil vzhůru v samolibém úsměvu, "až na to, že mám sestru. Harry je Harrieta." Po těchto slovech chlapcův úsměv povadl.
"Sestra! Měl jsem to tušit!" zabručel Sherlock a John se znova zasmál.


Vlak konečně zastavil. Všechny děti už byly v hábitech a připravené se vydat vstříc školnímu roku plnému kouzel. Prvňáčci pluli ve člunech. John sice seděl v jiném, než Sherlock, ale moc dobře viděl, že kudrnáč už zase někomu předvádí své umění.

Před vstupem do Velké síně jako by se zastavil čas.
Všichni byli nervózní. Kam je moudrý klobouk zařadí? Bude to statečný a věrný Nebelvír? Pracovitý a trpělivý Mrzimor? Mazaný Zmijozel pro ty s velkými ambicemi? Nebo snad Havraspár, který vítá vtipné a chytré kouzelníky?

"Tamhlety dvě jsou Mrzimorky," ozvalo se Johnovi těsně u ucha. Leknutím málem nadskočil.
"Sherlocku!" šeptem napomenul chlapce, ale nemohl se na něj zlobit dlouho, přemohla ho zvědavost vědět, jak na to Sherlock přišel. "Proč myslíš?"
"Jsou to dvojčata. Obě dvě mají unavený pohled, do noci něco psaly nebo studovaly. Pracovité. A vidíš, jedna z nich má inkoustovou skvrnu na zápěstí. V zápalu práce nedávala pozor."
"A co támhle ten?" Kývl John směrem ke klukovi s kratšími černými vlasy.
"Jasný Zmijozel."
"Dokaž to," ušklíbl se John.
"Vážně? Vždyť jen se koukni, jak se na všechny dívá! A ten postoj. Jasně čitelné vysoké cíle." Šeptal Sherlock.
"A já?" Zeptal se nejmladší z Watsonů.
"Ty?" Sherlock se zarazil a prohlédl si svého spolužáka dvakrát od hlavy až k patě. "Nebelvír." Pokýval hlavou.
"Z čeho tak usuzuješ?" Zeptal se John.
"Nebojíš se mě." Odvětil Sherlock prostě.
John ani neměl čas se zasmát, už jim postarší žena otevírala dveře do velké haly.

Prvňáčci se poslušně seřadili a vyrazili za ženou do místnosti. Johna - a vlastně i většinu ostatních dětí - ohromily čtyři dlouhatánské stoly, kolem kterých procházeli. Žáci se na prvňáčky usmívali, těšíc se na nové členy jejich řad.
John se zářivě usmál na svou sestru, a kdyby se ohlédnul za Sherlockem, zahlédl by, jak se chlapec mračí na jednoho kluka u Zmijozelského stolu.
Rozřazovací ceremoniál probíhal jako obvykle. U některých dětí moudrý klobouk váhal déle nebo měl hned jasno. Všechny, které Sherlock hádal, klobouk zařadil do těch kolejí, které předvídal kudrnáč.

Nakonec se na řadu dostal i John. Byl nervózní, když k židličce přistupoval, a ještě více, když si na ni sednul a na hlavu mu dosedl těžký klobouk. Trochu to nepříjemně zavrzalo, jak se kůže na klobouku pomačkala, když moudrý klobouk přemýšlivě svraštil obočí.
"Další Watson! Tak kam s tebou, kluku?" Ozval se nad Johnem hlas. Po chvíli váhání hlas dodal: "Do Mrzimoru by ses nehodil. Tak tedy…"
Johnovi těch pár vteřin připadalo jako věčnost. Proč to protahuje? Ven s tím!
"Nebelvír!" Pravil klobouk rozhodným hlasem. To slovo se ještě jednou rozlehlo místností, než celý stůl nebelvírských studentů nezačal tleskat a jásat.
John seskočil ze židličky a vydal se ke stolu své koleje.

Jen co se posadil, už se pohledem vrátil ke stoličce a dětem. Zrovna se na židli usazoval Sherlock. Jen co mu moudrý klobouk dosedl na tmavé kudrliny, klobouk zabručel a pravil: "Nejmladší Holmes! Tak tenhle jeden je zapeklitý…"
"Neřekl bych." Ozval se Sherlock znuděným hlasem.
"Vážně?" Zeptal se klobouk.
"Vážně. Je to prosté. Nejsem trpělivý ani nic takového; do Mrzimoru tedy nemůžu. A Nebelvír? Ten je pro věrné." Začal vysvětlovat chlapec.
"Tak tedy Zmij-" chtěl už ho zařadit klobouk, ale Sherlock ho přerušil.
"Zmijozel? Bratrova kolej? Ta je pro ty s mocí a velkými ambicemi. Je naprosto jednoduché, kam mě zařadit. Havraspár, nepletu-li se?" Ušklíbl se Sherlock.
Klobouk mlčel. Všichni mlčeli.
Jeden chlapec ze Zmijozelu schoval svou tvář do dlaní a stejně tak udělal i jeden Mrzimor.

"Ehm… Ano." Odpověděl nakonec klobouk a zněl dost rozpačitě. "Ať je to tedy Havraspár." Kývl špičkou klobouk.
Stůl Havraspárkých propukl v nadšené výkřiky a tleskání. Sherlock se samolibě pousmál a vydal se směrem k nim.
"On se zařadil sám!" Otočil se John k jednomu prvňáčkovi vedle sebe, oči nevěřícně vytřeštěné. Jeho spolužák se nacházel v podobném rozpoložení a jen souhlasně přikývl. "To snad není možné." Zašeptal ještě John. Ten Sherlock se mu začínal zamlouvat.
 


Komentáře

1 Aliya Midnight Aliya Midnight | Web | 16. března 2014 v 8:57 | Reagovat

Tohle bylo opravdu úžasné. Vážně se ti to povedlo. Moc se těším na pokračování :D

2 Aziz Aziz | Web | 16. března 2014 v 10:47 | Reagovat

[1]: Děkuji, budu se snažit pokračovat co nejdříve :)

3 Sakura Minamino / Tweedledee Sakura Minamino / Tweedledee | E-mail | Web | 16. března 2014 v 11:06 | Reagovat

Už z první kapitoly jsem nadšená! *A* Těším se na další. :3

4 Aziz Aziz | Web | 16. března 2014 v 12:12 | Reagovat

[3]: Páni, mockrát děkuju :D

5 Sakura Minamino / Tweedledee Sakura Minamino / Tweedledee | E-mail | Web | 16. března 2014 v 13:41 | Reagovat

[4]: Rozhodla jsem se vystoupit z pozice anonymního šmíráka ... a taky jsem dost dlouho žádnou fanfikci nečetla. :3

6 Stephie Stephie | Web | 19. května 2014 v 19:53 | Reagovat

Je to neuvěřitelně krásné. Už se těším na pokračování. Sherlock je tu neuvěřitelně roztomilej. On si to v podstatě opravdu zvolil sám :D
NO POČKEJ
Teď mi došlo že bude bez malýho Johníka
Jak to přežijou?! :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama